Tábor Vysoké Žibřidovice - den 4. (úterý 2. srpna)

Konečně svítí sluníčko a my hned po rozvičce (asi osm kilometrů běhu vesnicí… :-) jdeme pěšky na dlouhý, předlouhý, dlouhatáááánský kopec. To nám trvá asi hodinu, ale pohled na okolní hory v okolí za tu námahu stojí. V dálce dokonce vidíme Praděd.

V lese jsme dostali první dnešní úkol – postavit z kamenů velké mohyly na počest našich padlých spolubratrů rytířů, kteří tu byli před námi a zemřeli v boji proti Turkům při křížové výpravě.

Ne všechny mohyly vydržely, ale ta největší měla téměř metr a půl. Potom jsme dobývali hrad. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, jedni hrad bránili, druzí se pokoušeli do něj dostat. Municí byly papírové koule. 

Jediným vítězem tohoto tvrdého souboje nebyli obránci ani  dobyvatelé, nýbrž odporné včely. Ty nám daly jasně najevo, že hradním pánem jsou ony.  Po pár vteřinách dostal tři přímé zásahy vedoucí Honza, další zásahy pak Kryštof Chvátal a Vašek Kozubík a celý tábor zbaběle před včelami raději prchnul.

Odpoledne jsme na obrovském poli uspořádali velký fotbalový turnaj mezi čtyřmi týmy (vyhrál nečekaně mančaft Michala Barana ) a pak jsme se pomalu začali přemísťovat  do lesa, abychom si ještě jednou zahráli Čelenky. Šli jsme výjimečně z druhé strany, což znamenalo jedná zásadní věc: Abychom se dostali na silnici, museli jsme přejít  horskou řeku. Takže boty do ruky, ponožky do bot a huráááá. Voda byla ledová jako by ji někdo právě vytáhnul z mrazáku.  Ale přežili jsme všichni.

Večer nám zpříjemnil otec Marián, který promítl film o misionářích v Africe, kde už dvanáct let působí v Kongu. Navzdory pozdní večerní hodině nás zaujal, takže kromě vedoucího Marka nikdo další neusnul.

Den zakončila kratičká večerka u táboráku a pak už začaly noční hlídky vlajky. Proč o tom píšeme??? Protože tentokrát rozhodně nebyla noční hlídka tak klidná jako předchozí den. Staly se věci, o kterých vůbec nechceme mluvit. Ne že bychom nesměli. Ale nikdo se rád nechlubí tím, že si skoro nadělal do kalhot, což málem postihlo nás,  ty nejstarší táborníky. Aniž bychom vás chtěli zatěžovat podrobnostmi, postačí snad jen drobné střípky. Hlídka končila v půl druhé v noci zhruba takto:
…Michal Baran odmítal opustit dům a sveřepě se odmítal pustit okenního parapetu.
…Roman Liška mlčel, mlčel a opět jen mlčel.
…Martin Kozubík, Adélka Filgasová, Bára Kročilová, Vítek Šimara i Martin Chvátal překonali všechny své dosavadní rekordy v rychlosti běhu. Bohužel to nebylo v rychlosti běhu za neznámými vandaly, ale  v rychlosti běhu od ohniště do chalupy.

Jediným statečným tak zůstal Adam Zemánek, který v sobě našel kus odvahy, aby těsně před tím než vyrazil na úprk, alespoň hlubokým (a kdo ví proč zastřeným)  hlasem na dva chlapy v dlouhých kabátech zaskuhral  „Co tady chcete“.

Více podrobností o této zajímavé hlídce vám jistě ti, kterých se to bezprostředně týkalo, sdělí po návratu.

Takže se mějte krásně….

P.S. Pro vaše uklidnění, na hlídce nebyli žádný cizí chlapi, jen maskovaní a sehraní vedoucí…

P.S. Hlásíme jídelníček
Snídaně:  Vánočka s nutellou, opečené toustové chleby se salámem,
Oběd: Kynuté knedlíky a gulášová polévka
Svačina: banány, nektarinky, jablka, hrušky
Večeře: zapečené housky  se salámem, sýrem a všechno možné přebytky.