Tábor Vysoké Žibřidovice - den 1. (sobota 30. července)

Zápisky z Poslední křížové výpravy  aneb Je tu zima, plno kravinců, prší, prší a prší. Nám je ale přesto dobře.

Tak jsme po roce vyrazili konečně zase na tábor. V sobotu dopoledne jsme se sešli na vlakovém nádraží a vyrazili směr Vysoké Žibřidovice.

Nástup do vlaku se obešel bez problémů, rovněž cesta proběhla (téměř) úplně v klidu.  Za zmínku stojí snad jen zábava v malém vlaku ze Zábřehu do Hanušovic, která spočívala ve sledování informační tabule nad dveřmi. Pokud byl někdo na záchodě, na této tabuli se rozsvítila písmena WC.  Někteří tak chodili za zhruba půlhodinovou trasu asi pětkrát na záchod, celý vagón sledoval tabuli snad ještě s větším napětím, než vyhlášení vítězů Superstar.  Jakmile se na tabuli  rozsvítila  dvě písmena W a C, propukl v celém vlaku jásot, jako kdybychom vyhráli ve Sportce.

Na nádraží v Hanušovicích jsme způsobili malé zděšení u výpravy důchodců, kteří vyrazili na společný výlet a evidentně nepočítali s tím, že se k nim přidá horda táborníků s batohy. Museli jsme totiž všichni společně vyřešit jeden problém – jak se nacpat do jediného vagónku malého motoráčku. Žádný jiný vagón totiž k dispozici nebyl.  V závodech, kdo bude ve vlaku první a obsadí vlak, neměli postarší turisté šanci. Než se rozhlédli po perónu, kterým směrem vlastně mají jít, byli už naši nejrychlejší borci Vašek Kozubík, Patrik Pilčík, Martin Baran a další už dávno ve vlaku. Nakonec to nebylo tak hrozné, vešli jsme se všichni.

Pak nás sice trochu vyděsil průvodčí, který s úsměvem oznámil, že má zpoždění, takže v Žibřidovicích jen přibrzdí a nebude zastavovat. Nakonec ale dostal rozum, takže jsme mohli vystoupit a vydat se na tři kilometry dlouhou cestu k chalupě.  Netrvalo to ani hodinu a byli jsme na místě. Adam Zemánek, Martin Kozubík a další vypadali jako vánoční stromeček, protože byli kompletně ověšení batohy těch menších.  Zvládli to ale všichni,  těm menším pomohli větší, uteklo to docela rychle.

Až po příchodu na krásnou a velkou chalupu s šesti pokoji, velkou kuchyní, jídelnou, zahradou, pěti záchody, třemi koupelnami (prostě hotový Hilton), jsme se ovšem dozvěděli nejhorší zprávu dne. Hrozilo, že tábor strávíme o hladu, protože se ztratily kuchařky.  Ty cestovaly autem, a přestože dostaly na cestu navigaci, nebylo po nich vidu ani slechu. Podle nepotvrzených zpráv posádka tohoto kuchařského auta naštvala pána, který jim v navigaci říkal správnou cestu, takže po hodině trasy se pán v navigaci odmlčel  a kuchařky začaly brázdit po kraji zleva doprava, neznámo kde. Měli jsme trochu strach, aby neskončily v Polsku a tam je nezatkli pohraničníci za nedovolené překročení státní hranice. Pohroma se ale nakonec nekonala.  V bloudění dorazily do Bludova, kde jim už hodní lidé správnou trasu ukázali. Takže jsme si mohli všichni oddechnout, s hodinovým zpožděním nakonec červené auto s jídlem a kuchařkami do bran tábora přijelo.

Co nás zatím trápí, je počasí. Prší, prší a prší. Vedoucí to (když si myslí, že je neslyšíme) říkají ještě jinak, mluví při tom o filmu Na samotě u lesa.

My jsme ovšem na déšť nedbali. Vyrazili jsme okamžitě na první krátkou túru do lesa. Tedy aby bylo jasno – jsou tu sice všude kolem hluboké lesy, ovšem ten první pořádný je od chalupy asi tři kilometry daleko. A cesta k němu vede přes trávu, někdy posečenou, jindy ne, přes hromady kravinců a bahýnko.

Naše iluze, že tábor přečkáme suchou nohou, tak vzaly za své hned v první den. Zmáčeli jsme si boty úplně kompletně, tepláky  taky, o ponožkách ani nemluvě.  Aby toho nebylo málo, vedoucí nám připravili ještě na této procházce hry. Při zvolání Barbaři jsme se museli do deseti vteřin kamkoliv schovat, při zvolání Potopa jsme museli vylézt na strom nebo být prostě aspoň kousek nad zemí.

Všichni jsme byli mokří, někteří si nechtíc nesli domů i další drobnosti z přírody Jeseníků…. Jak jistě sami uznáte, když se potřebujete rychle schovat, prostě si občas nějakého toho maličkého kravince nevšimnete, že? Věci už pracně sušíme v garáži, snad to do neděle uschne.

Večer jsme se od vedoucích dozvěděli, v jakém družstvu budeme, vybrali jsme si názvy každého týmu a až do večerky malovali vlajky. Docela se nám to povedlo, alespoň to vedoucí říkali. Pak už byla večerka, kdy jsme společně vyhodnotili celý den, dozvěděli se podrobnosti o celotáborové hře (budeme při ní v různých etapách bojovat s Barbary a Turky a hledat Svatý hrob) a taky nás docela zaujala informace, že od nedělního večera budeme držet venku noční hlídky. Někteří se na ně těší, ti další přemlouvají kuchařky, aby jim až pojedou nakupovat, přikoupili na noc alespoň nějakou pampersku.

Ohledně jídla zatím není moc co řešit, pořád ještě dlabeme vaše buchty, řízky a to, co jste nám připravili na cestu.  Zjistili jsme, že by se asi nic nestalo, kdyby kuchařky přijely až v pondělí, tolik jsme toho měli. Děkujeme a zatím přejeme do Polanky i Lužné a Seninky, Leskovce, Seninky i Vsetína pěknou neděli.

Zprávu z každého předchozího dne vám tady na této internetové stránce přineseme vždy následující den.