Tábor Vysoké Žibřidovice - den 5. (středa 3. srpna)

Středeční den bývá na podobných táborech  kritický.  Poprvé nás za čtyři dny probudila nikoliv píšťalka vedoucích, ale prudké sluníčko, které svítilo hned od rána.  Bohužel ani jistota krásného počasí neobměkčila vedoucí, aby nám odpustili rozcvičku. A nebyla ledasjaká, běhali jsme bosky po mokré trávě. A ta po ránu nemá právě tu ideální teplotu.   Trochu jsme remcali, ale dostalo se nám jasného vysvětlení, běhání bosou nohou po mokré trávě je prý podle nových lékařských výzkumů mnohem lepší medicínou na bolest v krku než Strepsils. A světe div se, asi je to pravda, protože po rozcvičce už si nikdo nestěžoval na bolest v krku. Sice většina z nás naříkala na promrzlé nohy, ale o krku už nemluvil nikdo. Takže ty výzkumy fakticky fungují.

Po snídani jsme měli v plánu zahrát si v lese novou hru, o které nám vedoucí slibovali, že bude možná stejné dobrá jako legendární Piráti (kteří nás čekají ve čtvrtek odpoledne). V horku jsme zamířili do lesů. Tedy…. Alespoň jsme si mysleli, že do lesů. Protože po hodině cesty kolem nás byly pořád jen samé louky a jen maličké hájky se třemi, čtyřmi stromy. Hluboký les nikde. Opět jsme promáčeli boty, abychom nakonec zbědování horkem, dalekou cestou, rezignovaně museli přiznat, že les tu prostě není. Je to opravdu hodně velký paradox, všude kolem vidíme velké hory, ale dostat se do nich by znamenalo výpravu tak na čtyři hodiny. Nakonec bylo možná dobře, že se putování do lesa proměnilo v klasický „pochoďák“, protože v lese by se mohl projevit středeční syndrom táborových zranění.

Bouřlivý potlesk sklidil „hranolkový  oběd“, po něm jsme přivítali hromadný spánkový odpočinek. Úterý bylo skutečně hodně náročné, takže nás vedoucí nechali vydechnout. Sice dali v podstatě rozkazem být každý na svém pokoji, ale to nevadilo, protože únava některé z nás přemohla, takže jsme ve dvě hodiny po poledni připomínali tábor spíše spánkový.

Některé z nás sice napadlo, že odpolední klid nám vedoucí naordinovali možná kvůli pohřbu, který byl v kostele hned vedle naší chalupy, ale to jsou jen naše domněnky… :-)

Ve tři hodiny opět zazněla píšťalka a povel shromáždit se na dvoře. Trnuli jsme, kam nás zase pošlou, vedoucí se ale výjimečně ukázali jako rozumní lidé, protože nám připravili program přímo na zahradě chalupy.

Rozdělení podle věku jsme hráli přehazovanou nebo volejbal, druhá skupinka populární „Trojnožku“, třetí pak Hrad. Nemá smysl podrobně rozebírat dvě posledně jmenované hry, povíme vám o nich doma.
Ale přece jen…, z těchto her vyplynula poměrně zajímavá fakta, který za zmínku určitě stojí.
Tak třeba….

  1. Je téměř nemožné utrhnout někomu ruku, i když se o to přetahováním snaží čtyři děti ze všech sil…
  2. Dřevo je pevnější materiál než lidská kůže …
  3. Náraz hlavou do hlavy bolí možná více než trhání zubu (vzkaz pro  Mirku Kovářovou – Bětčina trojka dole už je venku…)
  4. Nemá smysl se pokoušet vyřadit ze hry vedoucí, oni jsou prostě nezničitelní.

Večer nás čekala nepříjemná povinnost - loučení s otcem Mariánem.  Ten nám ještě odsloužil mši, pak odpověděl na naše otázky ohledně života v Kongu a před půl osmou odjel. Trochu se teď bojíme, že budeme mít pořád přesolené polévky, takové slzavé údolí jeho odjezd vyvolal v táboře kuchařek.

Posledním bodem středečního programu byla pro mnohé z nás obávaná stezka odvahy. Prošli jsme si předem celou trasu, museli jsme projít dva lesíky, které spojovala asfaltka (na ní dokonce svítila pouliční lampa), takže no problém, pohoda. Stezku jsme večer zvládli, nikdo se neztratil, nikdo nebrečel, nikdo nepotřeboval přebalit. Už tradiční zpívání skautské večerky u ohně jsme skoro ve stoje přespali, výjimečně jsme ani nevyžadovali po vedoucích, aby nám na pokojích před spaním četli.

Ač se to vedoucím zdálo skoro nepochopitelné, po deseti minutách spala celá chalupa.

Takže další info zítra, tedy pokud všichni ve zdraví přečkáme Piráty.  Pokud tu zítra žádné zprávy nebudou, tak to asi nedopadlo….